Malířská cesta Jaroslava Róny

Jaroslav Róna je nepřehlédnutelný a možno říct, že i trvalý úkaz na scéně českého výtvarného umění. Svým dílem i vyhraněnými názory budí zpravidla vzrušené reakce a diskuse. Přes prognózy některých halasných teoretiků nedávných postmoderních štvanic je i dnes pevně a přesvědčivě rozkročen mezi tradičně pojatým obrazem a řádně modelovanou sochou. Je stále zdravě umanutý a zjevně při chuti - putující územím kde se ctí dobré řemeslo, vlastní styl, autentické nasazení a vize, která nás osloví nepodbízivou naléhavostí. Již řadu let se mají možnost návštěvníci samostatných či skupinových výstav setkávat v již rozsáhlém Rónově díle se svérázně pojatým obrazem světa. Ten je v jeho podání patřičně hutnou syntézou privátních ne-vědomých zkušeností a transcendentálních nadosobních přesahů.

V dřívějších fázích své poněkud osamělé cesty se Jaroslav Róna zabýval především přízračnou mytologií dávných počátků, temných dionýských ritů a vypjatých fatálních střetů na život a na smrt. Takto odkrytý spodní prazákladní proud, čeřící nečekaně naši představivost a zjitřené zasuté podvědomí byl ještě nedávno symbolizován nejrůznějšími šelmami, rozkládajícími se mršinami či fragmenty kosterních pozůstatků volně rozsetých v krajině strmých hor a propastných kráterů. Hrubá pastózní malba děleného rukopisu, temná škála zemitých tónů a pevné formy jen umocňovaly tyto varovné a současně i čímsi přitažlivé vzrušené scény. Rónovo bájné bezčasí trvá i nadále, jen se mění s postupem doby celková ikonografie, výraz a prostředky. Prehistorické výjevy, neodbytné pudy i nespoutaná animální energie počata kdysi v dalekých pustinách Velkou matkou přechází pozvolna k relativnímu zklidnění a tesknému smíru, k obydlené Zemi. Sarkasmus a ironie jsou částečně zastřeny clonou romantické nostalgie, soucítěním, možná i mystickým vytržením odkazujícím nás k všeobjímající kosmické sounáležitosti.

V obrazech Rónova následného období se setkáváme opět se základními nadčasovými tématy - tentokrát však převážně se stafáží, tedy lidskými postavami jako čitelnějšími nositeli daných poselství. Ta jsou v prvním plánu méně dramatická, rozvinutá pod vlivem celkového zklidnění a evidentní kázně - nebrání však dále velkým gestům a vloženým emocím. Róna se v tomto ohledu vcelku nemění - střídá jen prostředky v boji s lhostejností, průměrností a nevědomostí. Neklade již bezprostředně důraz na vyhrocený konflikt či mrazivý pohled do závratných hlubin lidského nitra. V jeho díle je nyní více pozornosti, vcítění, rozjímání a vyrovnanější (sebe)reflexe. Mění úhel pohledu - v současnosti obrací pozornost k "úkolům" známým z dějin umění ( například v podání klasiků modernismu Cézanna, Picassa či Mantisse ). Jako bytostný vypravěč příběhů zjevovaných v jakémsi magickém realismu, chápe se malíř Róna přirozeně, avšak osobitě tradičních témat biblických (Rajská zahrada) či odvěkých - archetypálních - trvale platných a obsažných (koupání, vzdálené mořské horizonty, hvězdné nebe, poutník apod.).

Přetrvávající naděje jako podstata našeho existování vychází na povrch. Otázky položené na cestě labyrintem naší složité duše avšak nepomíjejí. Jaroslav Róna jen hledá a postupně nalézá další možnosti uchopení a uvažování o smyslu a povaze existence jako takové. Jakýsi zvolený nový klasicismus je pro tohoto malíře jistě svěží uměleckou výzvou a lákavým zadáním. Také zřejmě i dalším krokem jak při tomto dialogu s věčnými tématy lidského rodu poznávat sebe i svět do kterého jsme byli neznámými silami uvrženi.

Radan Wagner